Jedináčci mají těžký život

19. dubna 2015 v 12:43 | Anako |  Anako, ta z masa a kostí

neděle 19.04. 2015, 12:27

Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla tak moc postrádat mladšího sourozence.

Jak už jsem psala v minulém článku z mého života, moje sestra odjela na měsíc do Luhačovic (do lázní), protože jí to doporučil doktor. Jsou to teprve čtyři dny a já si prostě nemůžu zvyknout na to být jedináčkem. V pátek se mi stala taková šílená věc. Byla jsem neskutečně líná jet domů, tak jsem courala s přáteli v parku a povídali jsme. Když už bylo docela pozdě (vzhledem k tomu, že mi cesta autobusem domů trvá půl hodiny) a my jsme se rozloučili, zašla jsem do cukrárny, protože autobus mi měl jet až za dvacet minut. Měla jsem jenom třináct korun a čekala jsem, že za to koupím maximálně žvejky, ale divili byste se, co se za třináct korun dá koupit. Nevím jestli měla cukrárna nějakou slevu nebo tak, každopádně všechny skvělý zákusky, který tam mají, prodávali pod dvacet korun a mezi nima byl i takovej mini větrník za třináct korun. Tak jsem ho koupila a že ho dám ségře doma, protože ona mi taky vždycky něco v pátek přiveze, když zrovna má peníze (já vím, mám skvělou sestřičku ^^). V autobuse nebyla ani noha, tak jsem si mohla sednout, což se v mém autobuse často nestává. Když jsem přijela do vsi, respektive do vesničky, kde bydlím, je to ještě pěknej kus od mého domu. A protože bydlím opravdu v eh... zadku světa, máme jenom jednu zastávku. Takže než jsem dopajdala domů byli čtyři hodiny. Když se vejde dovnitř domu, máme takovou malou předsíň, která je oddělena dveřmi od jídelny. Takže, jsem ze sebe schofila kabát a přezula se do bačkor, a až potom jsem se přesunula do jídelny. Jelikož bydlíme v rodinném domku, máme patrový dům a každá (já a sestra) máme svůj pokoj, takže si zavíráme dveře i když jsme doma sami (logika :D). A tak hulákám ze zdola na ségru: ,,Hej ségro, privezla jsem ti něco k jídlu!" sestra samozřejmě nereaguje, tak říkám, okay, asi zase paří minecraft nebo něco podobnýho a zatím si uvařím čaj a sednu si k telce (máme jídelnu a obývak propojený). U telky vydržím asi půl hodiny, potom mě to přestává bavit a jdu nahoru do svýho do sestřinýho pokoje. Nikde ani noha. Asi tak pět minut mi trvá, než si uvědomím, že je sestřička v lázních a já jsem doma sama. Chtělo se mi z toho brečet, protože jsem si v tu chvíli uvědomila, jak strašně mi chybí. :') Jedináčci mají těžký život a já jsem strašně ráda, že mám sestru i když někdy trochu otravnou. :)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 19. dubna 2015 v 13:06 | Reagovat

Já jsem jedináček pořád, žádné sourozence bohužel nemám, takže tě chápu. Vždycky jsem chtěla mít mladší sestřičku, o kterou bych se mohla starat a učit ji všechno, co umím já, ale ten sen se mi nikdy nesplní.

2 Elis Kolovrátková Elis Kolovrátková | 19. dubna 2015 v 15:25 | Reagovat

Já jsem taky jedináček a musím uznat, že mi to nikdy nevadilo. Je pravda, že jsem si vždycky hrála sama, ale zase jsem měla jiné výhody, jako například, že nemusím tahat sestru/bratra kamkoliv jdu. Ale chápu tě, protože jsi už na sestřičce navyklá. :-) Musí to být asi fajn mít okolo sebe někoho, komu můžeš říct všechno. Porotože řekněme si narovinu - kamarádce, ani té nejlepší už se všechno říct nedá. :-x

3 maria ♥ maria ♥ | 19. dubna 2015 v 15:28 | Reagovat

Ja mám staršieho brata a moc spolu nevychádzame. On žije teraz na nejaký čas v Česku, takže ho už nevidím každý mesiac a ani keď som bola malá na mňa nemal nikdy moc času. Takže ti závidím, že máš so sestrou tak dobrý vzťah.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama